Můj příběh

Jsem máma dvou synů. Učím rodiče jak hravě a kreativně trávit volný čas s dětmi. 

Z VYSTRESOVANÉ MATKY POHODÁŘKOU

Jsem spokojená matka, parťačka svých dvou synů se kterými si užívám každý den. Dnes již vím, jak pečovat o svoje děti, a jak efektivně a zábavně naplnit náš volný čas.

Jezdíme na výlety, vymýšlíme různé výtvarné činnosti, vaříme, pečeme, anebo si jen tak hrajeme. Miluju chvíle, když vedle svých dětí sedím a dívám se na ně jak si hrají. Tyto chvíle si snažím vrýt do paměti a nezapomenout na ně.

VŽDY TOMU TAK NEBYLO

Měla jsem bohaté zkušenosti s výchovou dětí z práce. Pracovala jsem jako vychovatelka v dětském domově, ale představa, že budu v ruce držet malé miminko mě hrozila. Přeci jen v práci jste určitou část dne a pak odejdete domů a čeká vás zasloužený odpočinek. Ale miminko u sebe máte 24 hodin denně.

MYŠLENKY SE MI HONILY HLAVOU

Co když to dítě nebudu umět správně držet? Nedej bože mi spadne. Co když bude neustále plakat, a já si s ním nebudu vědět rady, nebudu vědět co ho trápí? Budu ho umět přebalovat, koupat, strojit? Co když u mě nenastane laktace? Co když ho nebudu umět vychovávat? Co když nepoznám, že přišel porod? Moje mamka prodělala bezbolestný porod, necítila kontrakce, může to být dědičné?

OPRAVDU NECÍTÍM KONTRAKCE???

A tak přišel den D. Šla jsem na kontrolu do poradny. Kontrola monitoru a pan doktor mi oznámil, že mám pravidelné kontrakce, že pravděpodobně dnes porodím. Samozřejmě jsem z toho byla v šoku, protože jsem žádné kontrakce necítila.

Do porodnice jsem přijela bez bolestí, sestřička se samozřejmě divila, ale ujistili mě, že se porod opravdu rozběhl.

Dodnes si pamatuji, jak sedím v tom porodním křesle, semnou v místnosti dvě porodní asistentky, a přichází na sál sestra a povídá,, tak se jdu podívat na ten bezbolestný porod'' Já se na ní usmála a všichni čtyři jsme si tam chvíli povídaly zatímco u mě probíhaly pravidelné kontrakce.

Mé obavy se naplnily hned po porodu, kdy jsem musela jít na malý zákrok. Sotva jsem se hýbala o syna jsem se nemohla postarat a přicházela jedna rána za druhou. Objevila se novorozenecká žloutenka, syn musel do inkubátoru pod sluníčko a já se navíc nemohla rozkojit.

Byla jsem vystresovaná a neustále jsem brečela. Navíc porodnice byla plná. Dětské sestry toho měly hodně na práci, a já nebyla jedna z těch co si chodily pro rady. Nechtěla jsem je obtěžovat.

Koupání, přebalování, strojení, to jak se mám stravovat při kojení, jak často krmit miminko, technika kojení nebo samostatné přikládání k prsu, používání kloboučku při kojení, čištění pupíčku a další starosti spojené s miminkem mi nikdo neukázal, a tak jsem se vše musela naučit sama za běhu.

Když jsem se po zákroku probudila, syna mi přinesli, ale byla jsem bohužel tak zesláblá a mimo, že jsem si syna ani nemohla pochovat. Ležela jsem a syna položili vedle mě. Sestra mi ho přiložila k prsu, bohužel se nepřisál. Dodnes si pamatuju, jak jsem vyhrkla na sestru ,,Co když nebudu kojit? No to ani neřikejte", odpovedela!

Byla jsem oslabená, o syna jsem se nemohla postarat a tak první noc byl syn u sester a já i přesto, že jsem měla v sobě prášky na spaní, tak jsem neusnula.

V PORODNICI JSEM STRÁVILA 6 NOCÍ, Z TOHO POUZE JEDNU SE SVÝM SYNEM.

CHCI BÝT SE SVÝM SYNEM

Druhý den ráno mi syna přinesli na přiložení k prsu, bohužel laktace nenastala. Vím, že jsem byla bezradná. Dokola jsem se všech přítomných co se u mě na pooperačním pokoji objevili, ať to byla dětská sestra, doktorka, dokonce i uklizečka ptala, kdy mi syna přinesou, že ho chci mít u sebe, a dobu nikdo nešel. Všichni mě odkazovali na někoho, ale já se nemohla hýbat, tak mi nezbývalo než jen čekat.

Pak mi sestra konečně syna přinesla, s tím, že ještě blinká plodovou vodu, a kdyby něco ať hned zavolám.

Tentýž den večer ke mně přišla dětská sestra a hrozně se divila, že mi syna nikdo nepřinesl na přiložení k prsu. Laktace tím pádem nastávala hrozně pomalu. Nemohla jsem se rozkojit, byla jsem z toho hodně divná, brečela jsem, protože jsem vůbec nepočítala s tím, že bych nekojila.

Po dvou dnech jsem se zmátořila a přestěhovali mě na klasický pokoj a syna mi dali k sobě a já začala chodit na odsávání mléka. A tak každé 3 hodiny nastal kolotoč. Vzbudit miminko, přebalit, nakojit, dokrmit a odsát!

Po probděné noci přišla další rána. Oznámení od doktorky: ,,Váš syn má novorozeneckou žloutenku, bude muset jít do inkubátoru pod světlo”. A tak mi syna zase vzali. Tříhodinový kolotoč probíhal dál, ale jinak jsem se synem vůbec nebyla, a to dlouhých šest dní.

SPÁSA V CÍZÍ ŽENĚ

Pamatuji si rozhovor s jednou paní, druhorodičkou, seděly jsme spolu a obě odsávaly mléko. Povídala mi. ,, Nic si z toho nedělejte, že se nemůžete rozkojit. Ja u prvního dítěte mělo to stejné. Pak jsem se na to vyprdla, začala jsem kupovat umělé mléko a oba jsme byli spokojení.” Na paní do dneška myslím a tímto jí moc děkuji.

DALŠÍ NEZNÁMÁ

Další neznámá pro mě bylo široké balení, které nám naordinoval ortoped. Jak máte široké balení udělat jsem se bohužel musela pídit sama.

Z porodnice jsme tedy odcházeli z části kojené a z části dokrmované. Kojili jsme přes kloboučky a umělé mlíčko jsem synovi dávala přes stříkačku, aby nedoško k tomu, že ztratí sací reflex.

Domů jsme si z porodnici zapůjčili na půl roku monitor dechu. Ten se nám hned první noc splašil a začal pípat. Vyletěli jsme z postele, když to řeknu s nadsázkou, vlasy nám staly hrůzou, báli jsme se, že syn nedýchá. naštěstí se nic nestalo. Syn ležel mimo monitor.

A kojení nekojení šlo dál. Lítala jsem kolem syna, neměla jsem na sebe čas, nejedla jsem nepila. Pořád jsem si hlídala jak blbec interval po třech hodinách. Chvíli jsem jen kojila, pak syn brečel hlady já zase musela dokrmovat!

A DOST!

Jednoho krásného dne jsem jsem se zastavila a řekla : ,,Vždyť já si to mateřství vůbec neužívám a pořad lítam okolo kojení. Kojím, dokrmuji, odtříkávám, ohřívám mateřské mléko. Dost!”

ZAČÍNÁME SI UŽÍVAT

Od 4.měsíce jsme si to se synem začali opravdu užívat. Začali jsme navštěvovat kroužek při DDM cvíčení kojenců a batolat, kde jsme oba dva navazovali nové vztahy, já s maminkami a syn s ostaními kojenci.

Já kojila do 6ti měsiců, pak byl syn na umělém mléku.

Pak nastalo další období zavádění příkrmů. Já si samozřejmě idealozovala, jak ten můj milaček bude hezky papat, ale opak byl pravdou. Syn příkrmy odmítal.

Trvalo nám 3 měsíce, než nám začali příkrmy chutnat, hold mléko je mléko. Ale já už si z toho nic nedělala, vytrvávala jsem a zkoušela dál.

POSLECHLA JSEM SVÉ SRDCE

Z různých stran jsem slýchavala rady. Nedávej mu místo zeleniny mlíčko, on si to bude pamatovat. Ale abych ho nechala brečet, to jsem nedokázala a mléko jsem mu vždy dala.

A já sama jsem dala na svůj selský rozum-mateřsky instinkt.

Fotka, kde má syn upatlaný celý obličej od dýně, mě do dneška baví, a pamatuju si, jak jsme si to krmení náramně užili :-)

A tak jsem se rozhodla, že si to ulehčím. Jednou syna nakojím a až přijde další čás krmení dám mu umělé mléko, a tak to budu střídat. Samozřejmě tímto způsobem jsem o mateřské mléko postupně přišla, ale vůbec mi to nevadilo. Říkala jsem si, že za tu cenu, abych večně honila jen to kojení, mi to nestojí.

V mém e-booku 10 tipů jak trávit čas s dětmi se dozvíte více.

https://marketafischerova.cz/ebook-zdarma/