Jak na životní sračky #Díl 2.

Četli jste 1. díl, na který navazuje tento článek? Rozepsala jsem se o své 14 denní očistě. A jak jsem si vedla?

Středa – JE HO TAM TŘEBA!

Tohle slovní spojení jsme používaly jako malé holky a hrozně jsme se tomu smály. No dobře, ještě občas ho použijeme, když máme ženský dýchánek. Dnes to, ale uberu jiným směrem, než básník myslel. Úklid, úklid a zase úklid.

V 10 hod přijíždí táta s vozíkem. Začíná stěhovaní alias , co k tobě nepatří dej pryč!

Asi se ze mě stane pepek námořník. Ne takové svaly nechci. Umíte si to představit žena a se svaly jako pepek námořník? No dobře, některá žena je možná má, ale to tu nebudu rozebírat 😊

První skřínku jsme celkem zvládly. Stůl byl horší. Šla jsem ze schodů první. Všechna tíha šla na mě. A jak to na mě padalo, dostala jsem záchvat smíchu. Jo, bezvadný se smát s 50 kilovým stolem v ruce .-) Dobrý ustáli jsme to. V zatáčce jsme to málem nedali. Stůl se na mě nakláněl tak, že mě málem sejmulo šuple, které z něj vypadlo. Asi jsem to měla přežít. Dopadlo těsně vedle mě.

Paráda, vozík je plný, můžeme vyrazit. Teď to ještě něčím přichytit, aby nám nábytek za jízdy nevypadl. Lano nemám. Ale valí se tu nějaký dlouhý kabel (že by ta středa?). Přiděláno, vyrážíme. Jedeme fakt opatrně. Taťka řídí a já koukám do zpětného zrcátka jestli je vše ok. Výmolky, hrboly, díry přejíždíme jedna báseň. Přidělali jsme to dobře! A najednou slyším BUM. RÁNA JAKO Z DĚLA.

,,Tati ztratili jsme stůl.“ Táta se na mě podívá se smíchem a říká: ,,Fakt?“ Oba dva dostáváme záchvat smíchu. Vystupujeme z auta a vracíme se 100 metru zpět pro něj. ,, No jo, je na maděru“ říká táta. Opět nás popadne výbuch smíchu. Popadáme stůl a neseme ho na vozík. ,,Ten stůl už k nám fakt nechtěl. Ani ke mně ani k vám“, říkám tátovi. Teď ho přiděláme opravdu hodně pevně a jedeme. Už nespadl 😊

Vyložit a čeká nás zasloužená odměna. Pokec, rajská polévka a šišky s mákem u rodičů. Je pravda, že by mi bodl nějaký steak, ale domácí šišky s mákem? Kdo by pohrdnul. Ještě když to máte naservírované přímo pod nos.

Je mi zima. Napouštím si horkou vanu a odpočívám. Teď se zabalit a trocha vegetu. Mám na něco chuť. Co si dám? Že by oříšky? Kluci snědli před spaním jablíčko, tak bych si mohla dát taky. Dnes mi kamarádka donesla plnou tašku jablek. Jak říká její syn, jsou výborný a nejsou nastříkané chemií.

Loupu si jedno jablko a už ho mám skoro snědené. Ty jo, mohla bych si taky dát vitamin D. Šup s ním do pusy. Po ruce mám bílé víno a tak ho tím zapiju. Napadá mě otázka, zda je dobré zapíjet vitamíny vínem? Nevím, každopádně to vypadá na velice zajímavou úvahu…. Nic, jdu si ještě nasypat arašídy. Přeci jen jsem v začátku vědmy.

Čtvrtek – NECHTĚLO SE MI

,,Mamííí, honem jdeme se podívat jestli si vzal ten dopis.“ A do prdele. Zapomněla jsem na to a nechala ho za oknem. Včera jsme psali dopis Ježíškovi. Dali ho za okno a ráno se mě Adámek na něj ptá. ,,Běž se vyčůrat a hned se tam půjdeme podívat.“ Říkám mu. Ještě nikdy jsem tak rychle nevystřelila z postele. Běžím rychle dolů, beru dopis a schovávám do šuplíku. Uff, stihla jsem to.

Stalo se vám to někdy? Musím říct, že když jsem běžela ze schodů dolů hlavou mi letěla myšlenka. Hlavně neklopýtni ať neslítneš ze schodů dolů. A v jednu chvíli se mi nechtělo vstát z postele a chtěla jsem Adámka poslat dolů ať se podívá za okno s tím, že asi Ježíšek toho má hodně a ještě k nám nestihl přiletět.

Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité je očím neviditelné.

Antoine de Saint-Exupéry

Odpoledne procházka v dešti. Bavilo mě kluky pozorovat. S batůžky na zádech, čepice na hlavě. Představila jsem si je o 10 let starší. Dva parťáci.

Čeká nás hodinka cvičení v sokolovně. Dříve jsme chodili pravidelně každý týden. Skrz koronavir jsme přestali. Tak to snad nějako dobu vydrží. Byla jsem na Adámka tak pyšná, jak krásně cvičil. Celou dobu jsme se na sebe smáli. A co je pro mě, jako pro mámu důležité? Viděla jsem na něm, jak on sám má ze sebe velikou radost, že mu to jde a hlavně, že ho to baví!

Pátek – DNES SLAVÍM

6:45, fakt jsem se probudila dřív něž děti? To není možný. Říkám si a s nadějí na 15 minut zavírám oči, než zazvoní budík. Ani zvonit nemusel. Dráčata se vzbudila dřív než to budík stihl. ,,Mami, můžu se dívat na televizi? Když si vyčistíš zuby a ustrojíš se, pak ti zbyde nějaký čas, aby ses mohl dívat.“ Hmm, zabručí naštvaně Adámek. Oba dva kluci jdou do koupelny a já se valím dál v posteli. Po půl hodině přicházím. Jsou tam, kde byli. ,,No dobře, tak rychlovka a jedeme. To není fér, chtěl jsem se koukat na televizi.“ Vyměníme si pár názorů, rychle se oblékneme a frčíme do školky.

Abyste rozuměli u nás ta výměna názorů je občas dost ostrá. Kluci jsou veliké osobnosti! Jo zrcadlí mě o sto šest .-)

Dnes je to taková flákačka. Na nic nespěcháme, nic nehrotíme a čas utíká nějak rychle.

Rozhodla jsem se, že dnes slavím. Za 14 dní jsem toho stihla opravdu hodně.

1. Vyhodila jsem starý noční stolek
2. Vyhodila jsem skříň
3. Vyhodila jsem stůl
4. Prodala jsem polici
5. Prodala jsem a darovala hračky
6. Prodala jsem oblečení po dětech a po sobě
7. Vytřídila jsem oblečení, které jsem nenosila. 5 pytlů skončilo v kontejneru pro diakonii
8. Nosím řetízek se srdcem
9. Koupila síť na obrázky
10. Vyrábíme obrázky
11. Chodíme do solné jeskyně
12. Vyrobila jsem věnec na dveře
13. Přemýšlím nad vařením
14. Jíme zdravěji
15. Přečetla jsem knihu
16. Objednala knihy
17. Objednala dárky
18. Objednala andělské karty
19. Setkala se s anděly
20. Usadila týdenní květinové rituály
21. Úplňkový rituál
22. Snažím se věcí udělat nejlépe jak v danou chvíli dovedu
23. Napsala článek
24. Natočila video
25. Koupila telefon
26. Učím se nebrat si věci osobně
27. Krotím výbušnost
28. Vyplnila jsem týdenní timemenegment
29. Začala řešit levnější povinné ručení
30. Nechala jsem opravit myčku
31. Stanovila hranice dětem na počítač
32. Chodíme do sokolovny
33. Zazimnila trampolínu
34. Uklidila půdu
35. Hned po sobě uklízím
36. Začala psát knihu
37. Rozjela skupinku pro ženy Tancuj a dostaň se do formy!

A co to všechno ovlivnilo? Rozhodnutí.

Rozhodla jsem se nestát na místě a začala jsem konat!