Jak na životní sračky # Díl 1.

KONEJ! ,,Na nic nečekejte Market a konejte!“

Tuhle větu mi řekla Alice, když jsme spolu ve čtvrtek měli konzultaci. Mně nezbylo jen mlčky sedět a kývat hlavou. Kolikrát jsem odložila až……. Udělám to NĚKDY jindy….. zítra, pozítří, za týden, měsíc, rok. Až se z toho stalo NIKDY. Tak si říkám z čeho to vlastně bylo? Ze strachu, obavy, lenosti nebo se mi jen nechtělo a věřila jsem, že to za mě udělá někdo jiný?

Věci odkládáme i když ne třeba vědomě, ale někde tam vzadu v té naší hlavě se to hromadí, hromadí a hromadí a jednoho dne se tam nahromadí tolika odložených až na NĚKDY JINDY, že máme pocit, že nám z toho praskne hlava. A tak jsem začala KONAT!

ČtvrtekDEBORDELIZACE

Je čas na očistu. Před pár dny jsem se rozhodla, že z toho mého chaosu udělám jeden velký pořádek. A tak začínám v místnosti pro hosty. Ne, že by vypadala jako pro hosty. Je tam postel, konferenční stolek, dvě skříně a na zemi hromada krabic s oblečením po dětech. Dnes v tom udělám pořádek a to doslova. Ještě se musím probrat všemi krabicemi v šatně.

Tahle místnost sloužila jako odkladová. Hodíme sem postýlku s myšlenkou, třeba ji někdy ještě použijeme. Dáme sem vánoční ozdoby nebo tyhle věci, které jsem nosila před 20ti lety, třeba je ještě někdy užiju. A tak se to tam nahromadilo až z toho vzniknul jeden velký chaos. Takže hurá do toho!

Krabice č 1. Mám tady vajíčka, dětskou ponožku a něco v ní je. Co to je? Jééé velikonoční vajíčka. Ty jsme s klukama barvili na Velikonoce. Modré, růžové, červené, žluté a zelené. Jedno je prasklé. Ale asi je nebudu schovávat. Šup do krabice s bordelem.

O pár minut později. Koukám, že si Ondrášek jedno vajíčko vytáhnul a rozmačkal ještě víc než bylo. Skořápky jsou všude. No nic vezmeme si lopatku a smetáček a budeme zametat. Když úklid, tak pořádný.

Dále tu mám dva zajíčky, které kluci dostali k velikonocům a dvě ozdobená vajíčka, které jsem si koupila. A tak mě napadá, že si udělám velikonoční krabici a tam budu dávat ozdoby na Velikonoce. A vždy, když přijdou, vytáhnu je a ozdobím tím byt.

Ondra našel narozeninovou trubku, pískáme o sto šest .-)

Tahám modrou krabici. Kterou jsem si asi před 8 lety koupila v Ikei. Je tady bílá sukně. Hm vybavuji si, jak jsem tuhle sukni dala stranou s myšlenkou až budu hrát tenis. Tenhle sport jsem měla ráda. Ne že bych ho hrála často. Dostala jsem se k němu třeba 3x za rok, ale bavil mě a tu sukni jsem si k té příležitosti schovávala. Bílá sukně s modrou kapsičkou do které se vejdou 3 balonky. Nechávám.

Těhotenské kalhoty už nejspíš nosit nebudu. I když kdo ví? No i tak, dávám je k ostatním těhotenským věcem a pošlu dál těhotným maminkám.

Pak tady mám tašku. S novinovým vzorem. Šila mi ji moje teta. Jedna jediná na celém světe, nikde jinde takovou tašku nenajdete. Pamatuji si, jak jsem ji moc chtěla ušít. Tašku s novinami. Ale dnes cítím, že se ke mně vůbec nehodí. A tak ji posílám dál. Nechce se mi, opravdu ne! Nejraději bych ji dala zpátky na někdy, ale vím, že když ji teď někomu dám, udělá mu službu a radost jako kdysi mně před lety.

Šátek. No, on to není šátek. Je to takové bolerko nebo nevím jak to nazvat. Přesněji řečeno dlouhý šátek, který si ovážete kolem sebe, když jdete po pláži. Nasadit plavky, šátek a jde se! Tak tebe šátku vyhazovat nebudu, protože vím, že na té pláži budu trávit hodně času. A taky vím, že růžová barva kterou nosíš, je moje barva, takže budeme bezva parťáci.

Pak tu mám šálu. Černou saténovou šálu. Nikdy jsem ji nenosila, ale teď jak ji držím v ruce se na ni naciťuji. Jak je nádherná, hebká, lesklá, příjemná na dotyk. Ráda tě poznávám. Přišel čas, kdy si tě konečně obléknu.

Pásek od svetru. Jako opravdu? 😊Svetr jsem dostala od ségry před několika lety. Už se jí nelíbil a já si ho vzala s tím, že ho donosím. Třeba na zahradě. Díky za službu mně i mojí ségře a měj se krásně….

Z dalšího pytle vytahuji dlouhý pětimetrový řetěz. Vyvolává ve mně nostalgii. Babička ho použila na dědovi 50 narozeniny. Děda už je po smrti, ale ten den si místy pamatuji. Hlavně jeho. Vím, že jako malá holka jsem k nim chodila. Za kozou Rózou a čínskými prasátky, které s babičkou pěstovali. Řetěz se rozpadá, musím se s ním rozloučit…

O několik minut později. Ondráškovi se řetěz zalíbil tak jako vajíčka a rozhodl se ho prozkoumat. Třásně z něho byly všude a tak opět bereme do ruky smetáček, lopatku a zametáme.

Dnes je opravdu den jako dělaný na změny. A tak ve chvilce odpočinku projíždím facebook. Táhne mě to k Alici. Zabývá se spiritualitou. Úžasná žena a to, že mě to k ní před několika měsíci přitáhlo, tak jako dnes, určitě nebyla náhoda.

,,Dnes výklad ve 20 hodin. Téma výkladu: Co potřebuješ aby ses posunula směrem, kterým potřebuješ a splnila se tvá přání. Dnes je fáze první  čtvrtiny měsíce. Přečti si svá přání  a představ si jaké to je, když se splní.“

Yes, tahle messeges ti přišla jako večeře na talíři Markét. A tak jsem Alici hned napsala a ve 21 hod už jsem byla Alenkou v říši divů.

Jedním slovem božská konzultace. Celé to tu nebudu rozepisovat. To si nechám do své knihy.

Ačkoli jsem hodně v mužské energii, teď je ta chvíle, kdy jsem jen a jen ženou.  Zároveň v maminkovské energii a roli. A to i cítím. Proto hodlám těchto 14 dní věnovat jen sobě a dětem. Nastal čas, kdy se potřebuji schoulit někomu do náručí a cítit oporu. A nebát se říct a požádat o pomoc. Oporu rodiny. Biologické i přátelské.

A to je pro mě velmi důležité. Nebojím si říkat o pomoc a říkám si o ní. Každý den!

Než se uložím ke spánku objednávám síť na obrázky.

V noci se děje spousta věcí.

Neděle – DĚTI V AKCI

Dnešní den ve znamení úklidu s dětmi v zádech. Pouštíme se do ložnice. Utíráme prach. Kluci si berou s radostí hadřičky a otírají mantinel postele, stoleček a já se neplánovaně vrhám na okna. Jak je ten pohled najednou tak jiný. Tak čistý. To se nám bude spinkat.

Venku není moc pěkně, ale i tak vyrážíme na kratší procházku. Cestou hodíme do kontejnerů krabice a sklo.

Také vaše děti milují vyhazování odpadků? Já vždy děti vyzvednu, aby mohly vyhodit sklo nebo papíry do kontejneru. Jinak by tam nedosáhly. Pravda je, že když je vyzdvihnu po 5. tak už nadávám, jak jsou těžké a že příště to tam vyhodím sama, ale to neudělám a znovu je vyzvednu.

Sebrat pár větviček na věnec a hurá domů. Večer ještě shlédnu první díl Marie Terezie a hurá do postele.

Pondělí – MY MÁMY SI PORADÍME

Je čas vrhnout se na pokojíček. Vytřít a uklidit hračky. ,,Pojď dáme hračky na chodbu ať tu můžu setřít.“ Vysvětluji Ondrovi. On má ale plno práce se stavěním dráhy. No nic, tak se vrhnu na svou šatnu.

Kde jenom začít. Tolika mikin, svetrů, tepláků, triček.

Systém. Udělej systém Markét. Dobře začnu od mikin. Mám jich tu asi 30 a to jsou jen mikiny na zahradu, nepočítám ty hezčí.

Co je to? Vytahuji něco šedivého. No nekecej, šaty z Baobabu. Úplně jsem zapomněla, že je mám. Šaty přesně na teď. Takové teplé s dlouhými rukávy a zároveň elegantní. Pamatuji si, když jsme tenkrát byli na módní přehlídce této kolekce. Baobab je strom, který roste v Africe a podle něj se jmenoval krámem s opravdu módními stylistickými jedinečnými kousky. Bohužel už tu dávno není. Ale šaty tu jsou.

3 pytle věcí jsem dala pryč. Co s nimi udělám? Vezmu je o víkendu do dětského domova, kde pracuji.

Ze školky jedeme do města. Auto necháváme na parkovišti a jdeme pěšky. Stavujeme se v parku.

,,Mamíííííí pojď jdeme na tohle prase.“ První sedí Ondra pak Áďa. ,,Mami pojeď s námi.“ Sedíme za sebou na dřevěném praseti. Ondra se ho drží za uši, jako kdyby jel na motorce. Áďa: ,,Zatáčíme doleva, držte se. A teď doprava.“ Pozor, pozor ať se nevyklopíte. Zastavujeme a my si přesedáme mami jo? A ty seď na praseti.“ Kluci přesedají na koníky a já sedím na praseti. ,,Né né, to prase se splašilo, pomozte mi, ono mě vůbec neposlouchá!“ Volám. ,,Jedeme ti na pomoc mami. Rychle rychle je nějaké splašené.“ Odpovídám. ,,Na dej mu zelí“ Radí Adámek. Dávám praseti zelí a hurá uklidnilo se. ,,Áďo to byl dobrý nápad s tím zelím. Díky.

Za chvíli bude tma, tak vyrážíme do města. V krámě zahlídneme naši kamarádku a tak ji jdeme pozdravit. Odcházím z 10ti ramínky do mé šatny. Jupí já mám radost. A honem pro balíček. Čeká nás tam síť a tu si hned doma pověsíme.

Po příjezdu se stavujeme pro Alenku. Naší kamarádku ze sousedství. ,,Kdo mi pomůže přidělat síť?“ Já já. Hlásí se ze všech stran. Teď ještě najít nějaké hřebíky. Vyrvu je ze zdi, jiné nemám. Ty jo trochu se zkroutily. Co teď? Někde jsem tady měla malé špendlíky, kde jen to bylo? Jo mám je.

Děti asistují. Podávají kladívko a špendlíky a já přidělávám. Do prdele koupila jsem moc dlouhou síť. Nevejde se mi tady. Proč jsem si to nejdříve nezměřila? Tohle budu muset vykoumat. Natáhnu to tady přes roh a ono to ňák půjde. Přidělávám první hřebík. Je to ready. Mám fakt radost. Druhý jde celkem jako po másle. A sakra, ten třetí přidělám jak? Nedosáhnu nahoru a kdybych přidělala hřebík dole, síť by šla šejdrem.

Podám si židli. Jedna noha přesahuje přes schod. ,,Teto, to není moc dobrý nápad.“ Vychází z Alenčiných úst. ,,Hm to není no. Víš co? Najdeme bobek“. Bobek nikde, asi jsem ho už vyhodila. ,,V obýváku je modrý pufík, tak ho přines a já donesu schůdky“.

Dávám pufík a na něho schůdky. ,,Teto ty jsi opravdu blázen. To jsem Alenko!“ Odpovídám s úsměvem na tváři a s vědomím, že tohle fakt není dobrý nápad. ,,Hlavně tohle nikdy nedělejte, je vám to jasný?!“ Zdůrazňuji dětem.

Bolí mě za krkem jako blázen. Z toho jak mám hlavu nahoru a v záklonu. Nééé špendlík se zlomil. Musím se to mu smát. Jsem fakt magor. Další špendlík drží. Huráááá. Přecházím do rohu zdi. To bude pohoda říkám si. No jenže ta síť moc nedrží a pořád padá. Zasraná síť! Přistihnu se jak nadávám. Klid Markét, to zvládneš. Možná budeš mít psychickou újmu, zlomený krk, pár useknutých prstů, ale to dáš! Hotovo, visíme. Nádhera! Zrovna přiděláme obrázky, které jsme vyrobili. Není to zasraná síť, je nádherná!!! Boží! Nekonečně boží!

Úterý – PŘIŠLA VĚDMA

Ááá bolí mě pravý bok a nechce se mi z postele. Sakra, 6 hodin ráno. Opravdu ty moji kluci nemůžou spát déle? Močák mě tlačí, musím vylézt z postele. Ha, přišla vědma. Tuhle část jsem do nedávna neměla ráda. Až když jsem přišla na to, jak moc je pro mě přínosná a důležitá, začala jsem ji milovat. Schoulit se do klubíčka a vnímat jen sama sebe. Je to pro mě čas na odpočinek a poznání sebe sama.

A dnešek tak krásně plyne. Hned ráno jsme udělali jedné mamince radost a donesli ji tři kombinézky po dětech. Cestou domů jsme se stavili do konzumu pro díl do zlaté edice knížek. Dnes je to díl 8. Toy story. Už se těším na čtení s kluky večer v posteli.

Začíná svítit sluníčko a dokonce i hřeje. Paráda. Zůstaneme na zahradě. Ondrášek si chce sníst párečky, které jsme koupili k večeři. Nebudu lhát, trošku mě to štve. Dobře…. hodně mě to štve! ,,Ondro tyhle párky jsou k večeři ne ke snídani!“ Jenže on je tak miluje. Chvilku se dohadujeme, ale pak mě přehlasuje. Dobře Markét není to každý den. Uklidňuje mě vnitřní hlas.

Přijíždí děda. U kafe vymýšlíme bojový plán. Sděluju mu, že chci dát pryč psací stůj, postel a skříňky. ,,Nech si to. Nevyhazuj to.“ Radí mi.

Je přesně ten typ, který si vystačí se starým nábytkem. Neřeší to. Chápu ho. ,,Ale tati, já už to tady nechci. Chci vzduch!“ Večer mi volá, že zítra přijede a nábytek společně naložíme a odvezeme. No, není báječný? To mám asi po něm, že musím pořád něco dělat 😊

Cestou ze školky se stavujeme v zahradnictví. Pro jablka, hrušky a cibuli. Ondra nese 3 jablka a Adámek 2 hrušky. Oba dva v sáčku.

Bééééé, začne brečet Adámek cestou ze zahradnictví. ,,Co se děje?“ Zeptám se. Hruška se válí na zemi. Adámek točil se sáčkem tak, že ho hruška bouchla do nosu a pak vypadla ze sáčku na zem. Tekla mu krev, chudáčkovi. Naštěstí ne dlouho. Okolo prochází známá a zdravíme se. Jak ho tak ošetřuji, slyším ji jak říká. ,,Jejda.“ Ondrovi se rozkutátela všechna jablíčka ze sáčku na zem. Pomáhá Ondráškovi sebrat je ze země. Usmějeme se na sebe a pronese větu něco jako. Nj, to je když máš dvě děti 😊

Odpoledne se chystám udělat věnec na dveře. Pět let jsem plánovala si ho udělat. Za hodinu mám hotovo. Mám takovou radost. Pravda je, že nejsem žádný výtvarný umělec a s tavnou pistolí jsem se trošku prala. Věřili byste, že mi chvíli neteklo žádné lepidlo i když jsem měla tavnou pistoli v zásuvce asi půl hodiny? No chyba byla v tom, že náplň do pistole byla zvohlá. Musela jsem si poradit třetí rukou. A kde jsem ji vzala? Udělala jsem si ji z pusy. V jedné ruce jsem držela šišku v druhé pistoli a pusou jsem strkala do náplně, aby dobře vlezla do tavné pistole a roztavila se. No my mámy si poradíme v každé situaci že?

Je večer a čeká mě očista. Mytí vlasů potřebuji jak prase drbání.

Stojím před zrcadlem. S vyfénovanými a upravenými vlasy vypadám jinak. Něco mě nutí se na sebe dlouze podívat.  Upřeně na sebe hledím a mlčím. A pak nahlas vyslovím.

Ne Markét, ty svůj život nepřežiješ, ty ho prožiješ!

Miluje tanec a miluje děti. Učí ženy tančit mateřstvím a pomáhá jim luštit v dětských hádankách, které jim život připraví. Odreagovat se tancem a pak se naplno věnovat svým dětem. Markéta je autorka eBooku V 19ti letech vychovatelkou DD >> . Provází ženy tancem a dostává je do formy >> ! Více o jejím příběhu si přečtěte zde >>
  • Jak jsem si jako mladá vychovatelka vybudovala důvěryhodný vztah s dětmi.
  • Potkáme se na facebooku:
  • Nejnovější články
  • Kategorie