I jako máma potřebuji svou mámu

Jsou dvě hodiny ráno a já se probouzím s pocitem na zvracení. Říkám si, za chvíli to určitě přejde, jsem jen unavená, přetažená. Převracím se v posteli a je mi čím dál hůř. Běžím na záchod, přeci se tu nepozvracím v posteli. Jsou čtyři hodiny ráno a já se pozvracela třikrát. Nemůžu ležet, natahuje mě to ještě víc, a tak se pokouším spát vsedě. Moc to pohodlné není.

Za chvíli to ze mě lítá horem i spodem. Nemůžu vypustit ducha, bojím se, aby to neodskákaly moje kalhoty od pyžama.  Každou půl hodinu lítám do koupelny. Buď zvracím, nebo mám průjem. Jsem tak vyčerpaná a slabá, že si musím lehnout v koupelně na zem, odpočinout si a pak teprve odcházím zpět do postele. Hlava se mi motá jako na kolotoči. Přichází další fáze, kdy nejsem schopná dojít z postele na WC, a tak si kbelík na zvracení beru přímo do postele.

V tu chvíli mě přepadá slabost a zoufalost. Začínám brečet, a v duchu volám mamku ,,Maminko buď tu semnou“. Jasně mám tu přítele, o kterého se můžu opřít, uvaří mi čaj, ale přeci jen máme dvě malé děti, o které se musí postarat, když já jsem absolutně nepoužitelná. Vím, že mamka nepřijde. Jsem dospělá a ona je v práci.

Přichází nostalgie

Ale tak moc bych si přála ji u sebe mít. Jako tenkrát, když jsem byla malá, lehla jsem s chřipkou nebo byla nachlazená a nebylo mi dobře.

Mamka se o mě starala s láskou a péčí. Načechrávali mi polštář, ptala se mě, kolik polštářů chci mít pod hlavou. Peřinu mi několikrát naklepala a pak mě do ní zabalila, aby mně bylo teploučko a netáhlo na mě. Pokud jsem měla horečku, dala mi na nohy studené ponožky, a ty zabalila do ručníku, aby mi horečka klesla. Dávala mi studenou žínku na hlavu. Dělala vše pro to, aby mi bylo lépe.

Vařila mi čaj, který mi donesla přímo do postele. Stejně jako rohlík a piškoty, které jsem si ráda namáčela do teplého čaje.

Nejvíc jsem milovala, když si ke mně lehla, hladila mě po vlasech nebo škrábala záda. Povídaly jsme si, koukaly na filmy, pohádky, nebo si pohádky četly. Když jsem byla ve věku, kdy jsem uměla číst sama, mamka mi skočila do knihovny, vypůjčit nějakou knížku, aby mi to v posteli utíkalo.

A tak mamce aspoň píšu na messenger.

Já: ,,Mám střevní chřipku“

Odpověď mi přijde během chvíle

Mamka: ,,To je hrůza! Hlavně ať se tě nedrží dlouho, a snaž se hodně pít, holčičko moje“

Po její odpovědi je mi hned líp a taky mi vykouzlí úsměv na tváři.

I jako matky dětí se můžeme cítit jako děti. Přijdou chvíle, kdy potřebujeme svou mámu, která tu pro nás je a podpoří nás. Dětmi budeme stále. Ať je nám pět, dvacet, čtyřicet pět nebo třeba i šedesát. Važme si chvil, které jsme prožily v dětství se svou matkou, zkušeností, které jsme přebraly a můžeme je předávat svým dětem. Děkujme moderní době, že existují mobily a počítače, protože když mamku potřebujeme, můžeme vždy zvednout telefon a zavolat ji. Nebo napsat, jako jsem to udělala já, když mi nebylo dobře.